Rozhodnutí britských poddaných o odchodu z Evropské unie vrátilo mezi lidi debaty o přímé demokracii a jejím typickém projevu, jímž je referendum. Tvrdíme-li, že vládne lid, je parlament jen technickou pomocí v situaci, kdy by se v mnoha jednotlivých případech obtížně zjišťoval souhlas nebo nesouhlas občanů. Nové technické možnosti však téměř každodenní přímé rozhodování pomalu začínají umožňovat.

Zastupitelská demokracie se vžila. Zákonodárci přestali být zástupci vůle lidu a stali se profesionály ve svém oboru, vytvořili politickou třídu či vrstvu a v parlamentech se rozvinulo umění diskuse, pro něž Hitler parlament nazval žvanírnou, ale která dokáže probírané rozhodnutí, například zákon, důkladně probrat ze všech stran.

Bohužel se však členové zákonodárných sborů stali spíše držiteli moci než vykonavateli veřejné služby. V parlamentních demokraciích jako je britská je vládou Jejího veličenstva většina v Dolní sněmovně. Někteří členové vlády pak tvoří kabinet. I u nás tvoří poslanci a senátoři (společně s ministry hejtmany a podobně) mocenskou elitu.

V zatím ještě Spojeném království doposud Velké Británie a Severního Irska zatím odděleného od zbytku Irska rozhodl lid jinak, než by podle všeho rozhodli jeho zvolení zástupci. Alespoň David Cameron jako vůdce vládní většiny se vyslovoval pro setrvání v Unii.

Uvádí se, že skoro polovina všech referend známých v moderní historii (řekněme od začátku 19. století) proběhla ve Švýcarsku. Stojí za pozornost, jak různě Švýcaři rozhodovali v poslední době, například proti plné svobodě vyznání islámských spoluobyvatel v listopadu 2009.

Nedávno se zřekli možnosti garantovaného základního příjmu. Z toho, že rozhodl lid, totiž nijak neplyne, že rozhodnutí je z hlediska humanitních principů obhajitelné. Lid za nějakých nepříznivých okolností může nastolit takřečenou demokraturu, tím, že v referendu omezí uplatnění občanských svobod a lidských práv.